Metody výcviku psů‚ řeč těla
Komunikace se psem, metody výchovy a výcviku
Konejšivé signály
Konejšivé signály popisuje ve své knize Turid Rugaas. Konejšivé signály jsou signály, které psi vysílají proto, aby zklidnili situaci nebo sami sebe a aby ukázali, že mají s ostatními dobré úmysly. Neradi se totiž dostávají do konfliktu jak s cizím psem, tak i s člověkem a nejprve se snaží situaci uklidnit. Pokud jsou však opakovaně špatně chápáni a člověk jejich signálům nerozumí nebo si je špatně vyloží, můžou být velmi stresováni nebo i agresivní.
Na signály je velmi důležité odpovědět, psi si odpovídají navzájem, ale můžeme je používat i my ke zklidnění psů.
Situace, které můžou být pro psa nepříjemné a v té chvíli použijí konejšivé signály: když se nad psa nakloníme, pevně ho obejmeme, znemožníme mu pohyb, když na něj přímo zíráme (to se týká např. i fotoaparátu), když člověk nebo pes jde přímo k němu, když se na něj zlobíme, křičíme na něj nebo na ostatní lidi, atd.
- Zívání – pes sám sebe zklidňuje, např. když se má jít na procházku, pes začne hodně zívat
- Olíznutí – pes dává najevo, že je mu něco nepříjemné (prudké sklonění se nad psa)
- Odvrácení hlavy nebo celého těla – podřízenost.
- Změna činnosti – pokud na psa zařveme (povel), pes začne dělat něco úplně jiného, snaží se odvrátit pozornost od své činnosti
- Rozdělení – pes rozděluje pána a jiného psa od sebe, či jiné, hrající se psy
- Zvednutí packy – pes se zklidňuje
- Sednutí – pes se zklidňuje
- Lehnutí – velmi silný uklidňující signál
Signálů je mnohem víc, toto je pouze několik z nich. Pokud se budeme snažit porozumět psům, co nám chtějí sdělit, snad ubude nedorozumění způsobených nesprávným výkladem chování psů.
Pozitivní výchova a výcvik
Existuje několik způsobů, jak psa naučit to, co po něm chceme. Existuje způsob, založený na korekci, kdy čekáme na to, až pes udělá něco špatně a za to ho potrestáme (opravíme) a doufáme, že už to příště neudělá. Například dáme povel k noze, a když zatáhne za vodítko tak s ním škubneme. Tak se pes bude snažit vyhnout nepříjemnému škubnutí a půjde u nohy.
Obrácený způsob, založený na pozitivní motivaci vychází z toho, že psa netrestáme za to, co dělá špatně, ale naopak ho chválíme za to, co dělá dobře. Psi totiž dělají to, co je pro ně výhodné. Když tedy netahá za vodítko, ale jde v klidu a pomalu a je za to pochválen a odměněn, bude toto chování rád opakovat.
Pozitivní výcvik může někomu připadat delší a složitější, ale rozhodně se vyplatí a vztah člověka se psem bude úplně jiný, než v prvním popsaném případě. Pes cvičen pomocí pozitivní motivace je více hravý, šťastnější, velmi se posiluje jeho vztah s člověkem, má zájem o jakoukoliv činnost s člověkem, rychleji se učí, lépe si pamatuje naučené cviky.
Klikr
Klikr patří k metodám pozitivního posilování. O metodách výcviku s klikrem je napsáno spoustu článků, proto jenom krátce. Klikr se používá proto, aby byl přesně zachycen okamžik, kdy pes udělá požadované chování a to z jednoduchého důvodu, že člověk by jen těžko pochválil vždy tím stejným tónem a ve správnou chvíli. Klikr je jasný a srozumitelný. Po klikru vždy následuje odměna. Tak si pes zafixuje, že zvuk klikru přesně v ten správný okamžik znamená, že tohle je správně.
- Shaping – shaping je vlastně taková hra, kdy počkáme, až pes sám od sebe udělá požadované chování, nebo se mu alespoň přiblíží a v tu chvíli klikneme. Z mé zkušenosti je nejlepší začínat s novým předmětem v místnosti, např. s krabicí, kdy po psu chceme, aby na krabici vylezl. Pes se přijde na nový předmět podívat, protože je zvědavý, když se k němu přiblíží, klikneme. Pes pochopí, že tohle je správně. V dalším kroku počkáme, až se přiblíží ještě blíž a potom až se krabice dotkne a nakonec na ní vyleze. Na psa po celou dobu nijak nemluvíme. Až když si je pes 100% jistý co po něm chceme, teprve přidáme povel.
- Luring – navádění psa pomocí pamlsku, používá se při složitějších cvicích, kdy čekat na to, až pes sám od sebe udělá požadované chování, by bylo velmi obtížné. Někdo však luring vůbec nepoužívá a používá pouze shaping, což nutí psa více přemýšlet. Snad se jednou do této fáze dostanu :)
Vůdce smečky a dominance
Někdo si může myslet, že při pozitivní metodě není páneček tím pravým vůdcem smečky, protože přece podle zažitých mýtů je vůdce smečky ten, kdo se chová dominantně a neustále musí dokazovat svoji dominanci a to i násilím. Takhle to však ve smečce nefunguje. Pokud by byl vůdce smečky agresivní, rychle by byl sesazen, protože agresivní a hrubé chování velmi ubírá energii a to smečka nepotřebuje.
Důležité je tedy ukázat psu, že když něco chce, je to právě páníček, který o tom rozhodne, protože je to on, kdo kontroluje věci, které pes chce. Když chce jídlo nebo hračku, musí např. v klidu sedět nebo si lehnout. Když skáče na dveře, neotevřou se, dokud se pes neuklidní a nesedne si.
Výborný článek na toto téma najdete zde.
Několik rad zásad výcviku na závěr (aneb co se jinam nevešlo)
- Ze začátku je důležité vybudovat si se psem dobrý vztah, aby poznal, že s vámi je zábava a pak bude vše provádět ochotně a s radostí.
- Nikdy na psa neřvat, psi jsou velmi citlivý na tón hlasu, stačí jen trochu hlubší hlas a začnou vysílat konejšivé signály, já doporučuji na psa šeptat
- Žádná fyzická korekce při výcviku.
- Neustále s sebou nosit pamlskovník.
- Je důležité vždy být důsledný, psi zkoušejí, co si můžou dovolit a pokud páníček jednou povolí, příště to zkusí a znovu a tvrději.
- Velmi často psa chválit. Důležité je ale, jak psa chválit. Pochvala má být veselá, nahlas, vysokým tónem, s radostí.
Použité materiály:
Turid Rugaas – Konejšivé signály
Časopis psí sporty 03/2010 – článek Susan Garrett – Úspěch jako vedlejší produkt
http://www.tachyonbc.cz/vycvik/klikr/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Operantní_podmiňování
Tři časté pověry o výchově psa
převzato z Můj pes
Možná jste to už slyšeli: Pokud váš pes zlobil, vytrestejte ho po vzoru psí mámy vytřepáním za kůži na krku…
Jenže to by byla chyba, protože takové jednání by nadělalo víc škody než užitku! Jaké další pověry mezi pejskaři (téměř) zlidověly?
Pověra: Psa je nutno povalit na záda a přidržet ho za krk, aby byl potrestán a ukázalo se mu, kdo je tu pánem.
Hierarchie mezi člověkem a psem hraje bohužel v hlavách majitelů psů a také mnoha rádoby zkušených „výcvikářů“ stále ještě velkou roli. Pokud bychom si chtěli vzít jako oporu mnohokrát citovanou vlčí smečku, musíme si uvědomit, že její struktura nadřazenosti a podřazenosti má především smysl při regulaci rozmnožování, rozdělení zdrojů potravy a všechny další věci, které jsou důležité pro tento živočišný druh. Avšak my lidé představujeme jiný druh než naši psi. Nesoupeříme s nimi ani o sexuálního partnera ani o potravu.
Dokonce i kdyby byl pes natolik hloupý, že by přehlédl, že nejsme psi, musel by se ptát, co že jsme to za špatného vůdce smečky: ani si neznačíme močí své teritorium, ani se nezajímáme o sousedovu hárající fenu. Každý čtenář se musí u těchto příkladů jistě usmívat. Přesto jsou téměř všichni majitelé psů pevně přesvědčeni o tom, že právě jejich pes neustále kuje plány, jak by dneska mohl dosáhnout vlády nad svou rodinou a zítra snad nad celým světem.
Vedle skutečnosti, že my jsme lidé a naši psi jsou psi, a že nás určitě nepovažují za psy, hovoří ale proti teorii hierarchického uspořádání mezi člověkem a psem ještě o něco více.
Psi nejsou vlci. Prostý přenos způsobů vlčího chování na psy je v poslední době stále častěji kritizován, neboť psi, jak se zdá, se vyvíjeli jiným směrem a s důrazem na jiné chování, než je tomu u vlků. Předchůdci našich dnešních psů nalezli v prvních lidských sídlištích ekologickou skulinu nabízející dobrý životní prostor pro zvířata, která vykazovala geneticky podmíněnou vyšší „ochotu nechat se ovládnout“, než tomu bylo u ostatních. Tato zvířata mohl žít u lidí jako samotáři a tak se relativně rychle vyselektovala více krotká zvířata. Vyvozuje se z toho, že v poměrně krátké době mohla vzniknout skupina zvířat, která měla vzezření psům podobné a také se projevovala pro psy typickým štěkáním.
Způsoby chování, jako přátelská a uklidňující komunikace, byly dalšími přednostmi selekce a opět se „vypěstovaly“. Na základě této teorie je proto tvrzení, že psi jsou smečková zvířata, která se stále orientují na striktně zachovávané hierarchické pořadí, stále spornější.
Nežádoucí způsoby chování psa se stále často vysvětlují a i v televizi interpretují tak, že pes není správně „podřízen“, a proto působí takové problémy. Je to však příliš zjednodušené tvrzení a škodí často více, než je zdrávo.
Podle této teorie, jež je ve skutečnosti pouhou smyšlenkou, musí být pes samozřejmě vždy, když ukáže nežádoucí chování, námi potrestán „přirozeným“ způsobem, čímž napodobujeme „alfa vlka“.
Avšak k tomu, aby pes jiného psa povalil a šel mu po hrdle, dochází jen tehdy, když se jedná o skutečně vážný boj na život a na smrt. Dokonce i kdyby nás náš pes považoval za psa a našemu gestu dokázal porozumět, byla by to pro něj pohrůžka smrtí, kterou bychom mu v tomto okamžiku vyslovili. Každý, kdo považuje svého psa za člena rodiny a kamaráda, by si měl položit otázku, zda je takovéto řešení nutné. Lze to přirovnat k situaci, jako bychom svému dítěti vyhrožovali pistolí, kdyby přišlo domů pozdě. Přátelská a důvěrná komunikace by se takovými ataky znemožnila. Pro psa se tím stáváme nevypočitatelnými a nemálo psů se takovýmto zacházením stává nervózními a rovněž nevypočitatelnými. Mnozí se dokonce brání, což pak některé cvičitele většinou vyprovokuje k neadekvátnímu násilí proti psovi nebo v nejhorších případech dokonce vede k jeho utracení.
Pověra: Člověk musí projít dveřmi jako první, aby ho pes uznával jako „vůdce smečky“ neboli psa alfa
Tato rada tady vlastně zastupuje mnoho jiných „moderních“ rad. Vypadá to, jako kdyby byly v průběhu času „tvrdé“ metody podřízení psa (například uchopením za čumák nebo povalením na záda) vystřídány „měkčím“ přístupem. K tomu se pak přidává řada „pravidel“, která mají zlepšit soužití člověka se psem.
Vyjadřování naší nadvlády v systému hierarchie se děje pouze prostřednictvím psychologické demonstrace moci. Máme lepší místo k ležení (pes nesmí na gauč nebo do postele), jíme jako první a jako první procházíme dveřmi. Samozřejmě, že toto naše jednání sice slouží jako jakási prevence před problematickým chováním psa (aby nebyl agresivní), bohužel ale v době, kdy už se stejně nedá nic dělat („Tvůj pes vedený na vodítku štěká na jiné psy? Pak je nutné snížit jeho postavení v hierarchii.“) Bylo by opravdu pěkné, kdyby to bylo tak prosté.
Nápadnosti v chování našich psů jsou totiž vícevrstvé a představují vždy směs aktuálního citového rozpoložení, naučených prvků prostřednictvím reakcí z okolního prostředí a majitele, socializace učení se ve štěněcím věku a mnoha dalších věcí. Kdyby to bylo tak jednoduché, ptali bychom se zcela oprávněně: Jak to, že pak vůbec ještě existují problematičtí psi?
Taková silná zjednodušování nejsou bohužel zcela bez nebezpečí. Teď možná namítnete. „Ale u našeho psa to pomohlo!“ U vašeho psa by také bývalo pomohlo, kdybyste třeba všechno provedli v opačném pořadí: kdybyste bývali důsledně a nanejvýše pečlivě dbali na to, aby pes vždy jedl jako první, vždy šel dveřmi jako první a byl nucen spát na gauči.
Zlepšení přinese už sama skutečnost, že majitelé jsou pomocí pravidel přinuceni k tomu, aby psa pozorovali a zaměstnávali se jím. A tohle nemá nic společného s nějakým pořadím v hierarchii, nýbrž jde o prostou teorii učení. Například právě přidělování zdroje krmení představuje po psa důležité teoretické učivo. Když majitel začne psa trénovat a zabývat se tím, aby zvíře svou potravu už nedostávalo z misky, nýbrž se k ní musí dopracovat, začíná psovi zcela jiný život. Je zaměstnán, zaobíráme se jím a on se může učit. Naše vzájemná vazba se postupně zlepšuje, s pořadím důležitosti to ale nemá co dělat.
Pověra: Zatřesení za kůži na zátylku jako výchovný prostředek napodobuje chování psí mámy.
Dovedu si představit, že tato pověra má spojitost se skutečností, že psí mámy svá štěňata zprvu nosí za kůži na šíji, když jsou ještě hodně malá. Žádná fenka s normálním sociálním chováním však nikdy svými štěňaty netřese. Držení za zátylek spíše připomíná na smrtelné záchvěvy kořisti – takže by to rozhodně nepředstavovalo přátelská zacházení s potomstvem. Při „výchově“ štěňat se fena k tomuto způsobu jednání nikdy neuchyluje.
A kdybychom ji my lidé přece jen chtěli napodobit, pak bychom museli psa uchopit za kůži na zátylku zuby. Jak už bylo dříve zmíněno, již samotné zevšeobecňování typu člověk = pes je velice nepravděpodobné, ale když k tomu ještě přidáme zevšeobecnění typu lidská ruka = máminy zuby, jistě uznáte, že je to přímo směšné.
Takovým zacházením vyvoláte u svého psa zcela zbytečně jen pocit strachu a nevypočitatelnosti a váš důvěrný vztah se ničí.
Mýty kolem dominance
převzato z Můj pes
- používání fyzické síly jakéhokoliv druhu snižuje vaši pozici. Pouze STŘEDNĚ postavení jedinci se perou.
- abyste byli "alfa", musíte mít pod kontrolou zdroje. Tím se nemyslí nesmysly jako zakazovat psům spát na posteli nebo procházet dveřmi první. Zdroje musí být závislé na určitém chování. Pes chce žrát. Dobře - vyžadujte, aby si nejprve sedl. Chce ven? Ať si nejdříve sedne. Chce zdravit lidi? Nejdříve sednout. Chce si hrát? Sednout... nebo jakýkoliv jiný cvik. Pokud jste dostatečně aktivní při řízení toho, co pes chce, pak jste podle definice alfa VY.
- Cvičte svého psa. Výcvik je lidsko-psí ekvivalent zrušení fáze "štěněčí licence" ve vývoji psa. Děti, ženy, staří lidé, postižení - ti všichni dokáží vycvičit psa. Pouze málo lidí však dokáže fyzicky dominovat.
- Odměňujte nesmělé chování spíše něž to sebeprosazující.
Pokud máte dva psy a jeden se cpe před druhého, věnujte pozornost druhému, dejte mu pamlsek jako prvnímu nebo cokoliv, co první pes chtěl. První, kdo se posadí, dostává odměnu. Tahání na vodítku nikam nevede. Dveře se neotevřou, dokud se psi neposadí a dokud nedovolíte, že mohou jít ven. Pokud budete odměňovat psa, který se prosazuje, tím spíše se tak učiní.
Měli byste být vůdcem, ne pánem nebo diktátorem. Vedoucí postavení je velká zodpovědnost. Vaším úkolem je postarat se o veškeré potřeby vašeho psa...krmivo , vodu, veterinární péči, sociální potřeby, bezpečnost, atd. Pokud nedokážete nějakou potřebu psa uspokojit, pokusí si ji uspokojit sám.
Způsob, jak získat kontrolu nad svým neposlušným psem, je vytvořit z něj příjemného společníka pomocí výcviku. Pozitivní výcvikové metody otevírají svět komunikace mezi dvěma druhy, které nemají společný jazyk .
Zapamatujte si dvě základní pravidla učení:
1) všechna zvířata (a malé děti) se učí pomocí okamžitých - ne opožděných - následků svého chování
2) chování, které je posíleno odměnou, se objevuje častěji.
Ceněné zdroje, jako jsou hračky, jídlo, hra, procházky a hlazení, neposkytujte psovi zadarmo. Používejte je jako odměnu za dobré chování, když si pes například nejdříve sedne nebo lehne na povel. Naučte se ovládat techniku poskytování zdrojů za žádané chování a jejich odebrání za nevhodné chování. Je to jako učit batole pěkně poprosit, aby dostalo sušenku, když ale zakřičí "dej to sem!", nedostane nic. Odměňujte uctivé a zdvořilé chování a ignorujte to, které obtěžuje.
Naučte se dovést svého psa k úspěchu a předcházet chybám.
Kouše váš pes boty? Tak je nenechávejte ležet volně po domě. Místo toho mu dejte žvýkací kosti nebo hračky typu Kong naplněné něčím dobrým.
Váš pes doma močí? Tak ho nenechávejte běhat volně po domě bez dozoru a pravidelně ho berte ven a odměňujte ho za každé věnčení na správném místě.
Hrabe na zahradě? Tak mu udělejte místo, kde bude moci svou oblíbenou činnost provádět a zahrabejte mu tam pár žvýkacích kostí. Až si na toto místo zvykne, snadno přerušíte jeho omyly a pošlete ho hrabat na jeho místo.
Spíše než psa tyranizovat a dostat ho tím do podřízené pozice, je mnohem jednodušší přesvědčit ho, aby byl členem týmu… Jen tak si může užívat života s námi, místo toho, aby s námi bojoval.